Kavárna

Svatopluk Žamboch
Narodil jsem se
na Valašsku, v Růždce u Vsetína, v kraji drti a kamení. Naše rodina musela bojovat s neúrodnou půdou, aby jsme měli na živobytí. Ohluchl jsem ve dvou a půl letech po zápalu mozkových blan. Teď jsem hluchý jako poleno. Když někdo prdne, tak to slyším, ale nosem. Rodiče se rozhodli, podle rady souseda, dát mě do školy ve Valašském Meziříčí. Do školy jsem nastoupil v roce 1943, tedy v době nacistické okupace. Když jsem poprvé s tatínkem vcházel do budovy ústavu ve Valašském Meziříčí, měl jsem ohromný pocit z obrovské budovy a kdykoliv sem přicházím, tak si na tyto chvíle vzpomenu.
Vzpomínky na školu
Na školu mám krásné vzpomínky, kdy jsme s kamarády prováděli různé lumpárny a také vzpomínám na různé učitele, kteří mě něčemu naučili. Tehdejším ředitelem ústavu byl pan Mlynář. Byl to dobrý člověk, chodil mezi nás děti a vyprávěl si s námi. Také si vzpomínám na pana učitele Konečného, který výborně ovládal znakový jazyk. Pan učitel Holotík starší byl velice přísný na psaní, byl známý svoji svéráznou metodou výuky, když trestal žáky úderem pěsti do hlavy. Jinak byl výborným učitelem, hodně jsem se od něj naučil. Vím, že byl přísedícím u soudu. Byl vždy elegantně oblečený a vyzařovala z něj důstojnost a autorita. Při příchodu pana učitele Holotíka do třídy si všichni dávali pozor, aby něco neprovedli. Ve škole se převážně vyučovalo orální metodou a my jsme stejně potom o přestávkách znakovali. Když nás učitelé viděli, nijak nám nebránili a snažili se nám některé znaky opravovat.
Sport přivezený z Ivančic
Pamatuji si, že se tenkrát vůbec nesportovalo. Místo sportu jsme chodili na procházky v okolí Hrachovce a Štěpánova, drželi jsme se ve dvojicích za ruce. Byla to asi pětikilometrová jednotvárná túra. Vychovatel pan Chalupa byl velkým příznivcem vycházek do přírody a nebral ohled na to, zda prší nebo je horko, všichni museli na procházku. V roce 1944 okupovali Němci školu v Ivančicích a jejich žáci se přestěhovali k nám do Valašského Meziříčí. Škola i ubytovna byla plná neslyšících dětí, byli jsme tam natlačeni jako sardinky. V Ivančicích pravidelně sportovali. Takže jsme byli vděčni za to, že do naší školy přivezli sportovního ducha. Začali jsme hrát různé míčové hry, chlapci hlavně fotbal, děvčata odbíjenou. Velkou vůdčí osobností mezi žáky byl ivančický žák Josef Veselý ze Žďáru nad Sázavou a pozdější reprezentant ve fotbale neslyšících. Obdivuji Josefa za jeho výkony. Byl výborný nejen ve fotbale, ale i v odbíjené, stolním tenise. Dodnes jsme dobrými kamarády. (Zemřel v roce 2011.)
Po únorovému převratu v roce 1948 se změnil systém tak, že jsme se museli stěhovat o rok později do ústavu v Ivančicích. Bylo nařízeno, že se ve Valašském Meziříčí bude učit od 1. - 5.třídy a v Ivančicích od 6. - 9.třídy. Po dvou letech se učitelé a vychovatelé ústavu ve Valašském Meziříčí vzbouřili proti tomuto způsobu a vše se vrátilo zpátky. Vděčím škole a jejím učitelům že mi dala vzdělání.
Léta učednická
Školu jsem vychodil v červnu roku 1953 za měnové reformy. Nevěděl jsem, kam půjdu do učení. Rodiče si přáli, aby se šel učit do Svitu. Teprve v srpnu se rozhodlo díky panu učiteli Kvítkoví z Ivančic, že se nás šest chlapců půjde učit na čalouníka v Dřevopodniku v Brně.
V Brně jsem se okamžitě zapojil do sportovního života neslyšících ve fotbale, hokeji, stolním tenise a odbíjené.
V dresu reprezentace
Od roku 1956 do roku 1959 jsem reprezentoval ČSSR ve fotbale. Ale v té době nebylo moc možností. Utkali jsme se jen se zeměmi socialistického tábora. Hrál jsem v útoku na levém křídle. Později jsem ze zdravotních důvodů odstoupil. V osmnácti letech jsem začal pracovat ve výboru Sportovního klubu Moravské Slávie neslyšících v Brně. Často jsme si o tom povídali se zakladatelem Ústřední Moravskoslezské jednoty hluchoněmých se sídlem v Brně panem Vejchodou a předsedou jednoty panem Kopřivou o organizaci „Domova hluchoněmých“ a o problémech hluchoněmých v tehdejší době i minulosti.
Neslyšící dokázali vlastníma rukama vybudovat architektonicky krásnou budovu, kterou pak komunisté s byrokratickým šimlem ukradli a dodnes ji nevrátili původnímu vlastníkovi. Rozčiluje mě, jak ústředí Svazu neslyšících a nedoslýchavých podvodným způsobem balamutí neslyšící v Brně a využívá toho, že se neslyšící nemohou sami hlasitě ozvat. Bohužel, na to doplatí opět neslyšící. Co není schopna dělat jedna obrovská organizace musí suplovat menší organizace, které se dělí podle zaměření.
Opět sport
Ale vraťme se ke sportu. Naše fotbalové družstvo soutěžilo pravidelně na mistrovství ČSSR. Měli jsme vždy smůlu s mužstvy ze Slovenska. Patnáctkrát jsme byli korunním princem. Ani jednou jsme nezískali titul mistrů ČSSR. Tenkrát se hrála dobrá kopaná. Teprve po rozdělení ČSFR jsme se stali mistry ČR, dokonce třikrát za sebou. Podle mého názoru, fotbal neslyšících bez slovenských mužstev ztrácí na kvalitě a zajímavosti. Zakládal jsem v Brně nohejbalový turnaj v roce 1971, později tyto turnaje zaštiťoval časopis GONG. Mnozí si pamatují na nohejbalový turnaj o Velkou cenu Gongu, který jsme vymysleli s panem redaktorem Petlachem a Lumírem Gracou, který vtiskl Gongu dnešní grafickou podobu. Oba dnes již nežijí.
Hráč, trenér i předseda
Hrál jsem fotbal až do 51 let. Pravidelně jsem vypomáhal ve fotbalovém mužstvu neslyšících v Jihlavě. Jednu dobu jsem byl hráčem, trenérem i předsedou Sportovního klubu neslyšících Moravská Slávia v Brně. Není mnoho neslyšících, kteří by byli ochotni převzít odpovědnost na svá ramena, v té době se rozhodovalo o bytí či nebytí fotbalu v Brně. Vzpomínám si, že nás několikrát (poprvé v roce 1966), zachránil příchod mladých neslyšících ze Slovenska. Potom asi v roce 1984, když odešli naši nejlepší funkcionáři, hrozil znovu zánik sportu v Brně. Dnes již nejsem ve sportovním výboru a vidím, že je v dnešním výboru dost schopných mladých neslyšících, kteří udrží a budou rozvíjet sport v Brně. Přeji jim mnoho úspěchu, aby převzali štafetu sportu v Brně a i v republice.
Záchrana letní klubovny a vznik AVZO
Všichni jsme byli rádi, že se v roce 1989 udály změny k lepšímu. V té době jsem byl zvolen jako pozice na místopředsedu sportovního klubu neslyšících Moravská Slávia v Brně. Hodně neslyšících si hodně opravdu pamatuje na tento areál SVAZARMu neslyšících v Brně Řečkovicích. Zde se pořádali soutěže ve střelbě jízdy zručnosti a také různé technické sporty. Neslyšící automobilisté si mohli sami opravovat vlastní auta a scházeli se společně zde pravidelně. Po revoluci se rozhodovalo, jestli tradice letní klubovny neslyšících zůstane. Bývalý výbor SVAZARMu, který je nyní ve výboru BSN, se rozhodl ukončit činnost SVAZARMu v Brně. Ačkoliv jsem byl svazarmovským laikem nedalo mi to, abych pomohl zachránit areál, kde neslyšící od roku 1956 odpracovali tisíce brigádnických hodin, kde by mohlo ještě spoustu neslyšících sportovat a bavit se. Byli jsme opravdu ve velké nevýhodě, protože bylo proti nám hodně lidí, jednak lidé z okolí nového brněnského sídliště, radnice Řečkovic, která se právě domáhala navrácení pozemku. Museli jsem tak přeměnit celou strukturu činnosti, neboť nám zakázali provoz střelnice i vjezd aut. Není to tak dávno, museli jsem hodně vyjednávat na úřadech. Při jednáních nám čestně pomáhali tlumočníci například paní Szymusiková, pan Šváb i pan Poláček. Vytvořili jsme organizaci známou pod zkratkou AVZO - klub neslyšících, což je nástupnická organizace SVAZARMu. Organizace se zabývá převážně technickými sporty. V prvních třech letech po revoluci jsme udělali vše nezbytné pro ostatní neslyšící v Brně.

Založení ČUN v Brně
V době po zmanipulovaném hlasování, kdy se nepodařilo získat majetek brněnských neslyšících na Vodové 35 zpět od bývalého Svazu invalidů (jeho část byl Svaz sluchově postižených), jsem se rozhodl pozvat do Brna pana Buberleho na přednášku, která se konala ještě v Domově neslyšících na Vodové 35. Touto jeho návštěvou bylo rozhodnuto, že by v Brně měla vzniknout organizace ČUN, která by vytvořila prostředí, kde by organizace byly, tak říkajíc, v konkurenci, neboť Svaz pro neslyšící mnoho neudělá.
AVZO neslyšících, jehož jsem předsedou, dodnes spolupracuje s ČUN a v roce 1994 jsme pro ČUN oblast Brno pomohli vypracovat první smlouvu mezi ČUN a Sokolem Řečkovice. Ivan Poláček, který se mnou spolupracuje, založil Klub mladých neslyšících, a pomáhal najít obsah činnosti v areálu v Řečkovicích. Jsem rád, že mladí neslyšící rádi využívají celý areál, vidím, že celé moje snažení nebylo marné. Je mi smutno, že si mladí neváží práce naší generace a často naši práci znevažují. Neuvědomují si, že tento areál je nutné také udržovat a udržet areál pro další generace neslyšících.
Kuželky na stará kolena
Na stará kolena jsem založil s panem Hodovancem v roce 1991 kuželkářských oddíl neslyšících, první na Moravě, ve kterém hrajeme mistrovskou soutěž družstev i se slyšícími. Takže jsem sport neopustil úplně.
Přání do budoucna
Chtěl bych, aby neslyšící měli svobodný výběr povolání bez omezení a bez předsudků a svobodný výběr studia také na vysokých školách. A aby se neslyšící z různých organizací v Brně semkli a pracovali spolu bez předsudků. Věřím, že to už nebude dlouho trvat a noví mladí neslyšící převezmou odpovědnost za osud budoucího pokolení neslyšících.
Zdroj: MÁZEROVÁ, Romana; BUM BUM ŽAMBOCH, UNIE, měsíčník pro neslyšící občany,
ročník V číslo 9, 1996, str.4, NP 2254/1994
... Mezitím
Jsem byl znovu zvolen předsedou České unie neslyšících oblast Brno v roce 1997. Bohužel jsme nemohli pod pražským vedením tvořivě pracovat, převážná dotace zůstávala na ústředí ČUN v Praze, naše projekty ve prospěch všech neslyšících nám jejich ústředí sabotovalo. Proto jsme se nenechali zastrašit a v roce 1997 jsme navrhli samostatnost. Založili jsme od Nového roku 1998 samostatnou Unii neslyšících Brno, z.s. spolu s dalšími organizacemi z Plzně, Jihlavy a Olomouce jsme založili Českomoravskou jednotu neslyšících jehož předsedou jsem byl do roku 2010. Nyní se rozrostla o další 3 organizace z Břeclavi a Prahy.
Nelituji a přeji všem organizacím
Osamostatněním organizace jsme získali větší možnosti volného rozhodnutí. Konečně jsme mohli otevřeně jednat s tehdejším SPT Telecom a výsledkem bylo, že jsme stáli u zrodu první telefonní operátorské služby pro neslyšící ve Zlíně 10.10.1997, přestěhovali jsme se z malé kanceláře na Lesné do Králova Pole, kde jsme působili vedle Sordosu a pan Kostelník nám fandil. V historických prostorách bývalého selského zámečku se psaly nové milníky naší organizace. Tenkrát bych sám všechno nezvládl a nezapomenu na práci tlumočníků J. Hvězdové a I. Poláčka a prvního samostatného výboru UNB. V našich prostorách jsme dali zelenou prodeji kompenzačních pomůcek, psacích telefonů, budíků a signalizace. Stali jsme se sídlem Českomoravské jednoty neslyšících bez zbytečného ústředí. Nové nápady nás hnali dopředu a pustili jsme se do několikaleté práce na výrobě zábavného kurzu znakové řeči na CD Romu se známými osobnostmi. Tento kurz je také poděkováním všem neslyšícím, kteří nás podporovali a fandili. Je také odrazem skutečného stavu myšlení bez ovlivnění z vnějšího světa.
V roce 2004 jsme dostali výpověď z městského úřadu v Králově Poli z důvodu rekonstrukce pro VŠ a stěhovali jsme se z romantického zámečku na Božetěchově ulice číslo 1 do nových prostor paní majitelky Hrubé na Palackého třídě číslo 120.
Stěhování na Palackého třída 120
V červnu roku 2004 jsme se adaptovali na nové adrese blíž k tramvaji a lidem. V roce 2005 se podařila rekonstrukce centra na moderní organizaci za přispění 2 milionové dotace z EU. I já přestože byl již pátým rokem v důchodě jsem byl potěšen, že můžeme být užiteční mladým i starším neslyšícím v práci s počítačem. Velké poděkování patří paní Kratochvílové, která se rychle dostala do soukolí naší organizace a já znovu předsedou. Dnešní doba vyžaduje vytváření mnoho projektů, jinak bychom byli na úbytě. Když už jsem si myslel, že předám žezlo novému předsedovi, byl jsem znovu přemluven abych ještě pár let vydržel.
Stěhování na Palackého třída 114
Po několika letech se nám náhradní prostory na Palackého třída 120 zdály být stísněné a hledali jsme společně se spolupracovníky a výborem a pracovníky UNB řešení. Výsledkem bylo, že jsme našli vhodné prostory pod prodejnou léčivých bylin na rohu Palackého a Kolárovy ulice. Majitel budovy pán Štěpánek vyslyšel naše požadavky a poskytl přístřeší pro nové nápady ve formě první „Moravské kavárny neslyšících“ v roce 2013, kde mohou pracovat naši neslyšící, ... náš sen.
Je to již páté! stěhování, které jsme zvládli na jedničku. Za to patří dík celému týmu Unie neslyšících Brno, z.s.
Neustále myslím na to, že se nám nedaří přesvědčit nynější samozvané vlastníky Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Praze aby vrátili Domov neslyšících postavený v roce 1925 a 2x odcizili brněnským neslyšícím. Já věřím, že toho dosáhneme.